Těhulecí batolení                                                    9

   Jelikož a protože, život s koňmi je životem s koňmi za všech okolností a tento život absolutně nezajímá, že se vaše situace v jiné sféře, ať už zdravotní, partnerské či rodinné, změnila, byla potřeba skloubit život s koňmi s těhotenským břichem. Ne vše bylo vždy snadné, ale toto byl teprve oříšek. První velká úžasnost přišla s  mrazem.

     Zem pokryla vrstva ledu, jenž se nám postaral o všudypřítomnou zábavu. Tedy většinou. Do smíchu mi nebylo, pokud jsem zrovna u koní byla sama a dvěma pružinám v mé ruce se krásně dařilo po hladkém povrchu měnit směr mého pohybu, a to pryč od koně, jenž se nacházel v mé druhé ruce. Síla pružin mě vždy táhla ke sloupu, čímž se průchod z výběhu otevíral víc, než bylo v plánu a všem koním se to samozřejmě líbilo. Proč se nevydat na procházku, když je ta kulatá ženská nechytí že? S takovými problémy jsem počítala. Co mě ale zaskočilo dokonale, byl sílící pud sebezáchovy. Zvětšoval se úměrně s mým břichem. A že to rostlo raketovou rychlostí. V pátém měsíci už jsem byla nesvá téměř u všeho, vadila mi rychlejší jízda autem i lezení po výškách. Podráždění koně byli to poslední, co jsem potřebovala ke štěstí. Jak už to tak ale bývá, každý čin má svůj důsledek. Takže, co se stane, pokud uberete koním práci z důvodu svých fyzických omezení? Ano. Správně. Koně určitě nebudou klidnější a nebude s nimi snadnější pořízení. To se nám ten zpropadený kruh pěkně uzavírá.

     Jako by mé výčitky svědomí z vlastních psychických bloků nebyly dostačující, počasí se rozhodlo přitvrdit. Co že vystřídá romantické zasněžené období? Vítej, milované bahno. Tak tím končím. Po jednom náročném dni, kdy jsem stále něco zapomínala a musela se pro to vracet blátem přes půl jízdárny, se mi těhotenství připomnělo dokonale namoženými svaly a bolavými zády. Následující dny jsem se převážně plazila a podruhé v životě byla cesta za koňmi trestem a ne odměnou (poprvé to bylo v úplném začátku těhotenství kdy jsem si díky nevolnostem myslela, že mám zánět žaludku). Co nadělám. Koníčky nezajímá, co mohu a co ne. Hlad a žízeň mají stále bez ohledu na to, zda za sebe mám náhradu či nikoli. Další bludný kruh. Mohla bych si dávat méně vody do kýblu a jít vícekrát. Šlapání v blátě se ale mému tělu dvakrát nezamlouvá. To samé platí o likvidaci bobků, s kolečkem se v této bažině ani nehnu a jít k valníku tisíckrát, to odmarodím. Co s tím? Je jen jediné řešení. A já svou rodinu miluju zase o milion procent víc. Opět se bez řečí zapojil každý, kdo má ruce a nohy a usnadnili mi tak mé trápení, jak jen to šlo.

     Po návštěvě lékaře se nám konečně potvrdilo, že nikoho nezajímá, jaké pohlaví dítka si přejeme a, pod srdcem nosím chlapce. Promiň broučku, že jsem ti půl roku říkala Lucinko. K radostné správě pan doktor přidal sdělení, že klouček už se dere ven a nakázal hodit nohy nahoru s omezením všech činností (jsem teprve ve 31. týdnu). Krásná práce. Úžasní človíčkové v mém okolí přeřadili na vyšší rychlostní stupeň a rozdělili si i ten maličký zbytek činností, které jsem doteď zvládala. Taková hanba. Pokud už se ke koním vůbec doplácám, sednu si doprostřed dění na teplou deku a ukazuju rukama. Moje pocity se nedají popsat slovy. Na tohle nejsem stavěná. Utěšuje mě alespoň vědomí, že až se klouček vykulí do tohoto světa, budu zase platným členem společnosti.

     S nejnovějšími nařízeními se zhroutil i zbytek mého optimismu. Zákaz přejíždění mezi kraji mě definitivně smetl. Sebral mi valnou většinu pomocníků. Jediná Nikča by mohla jezdit místo mě ke koním s vyplněným čestným prohlášením o zajištění potřeb zvířat. Chudák ale ulehla s nějakým bacilem (snad pouze rýmovým). No…tak to babo raď. Moje slečny ke koním celý měsíc nepřijdou, já mám nakázán klidový režim a pro větší nálož srandy, uzavřeli školky.

     Závěr?? Se svým klidovým režimem a strachem z předčasného porodu nazuju holínky, přesvědčím miminko, že to musíme vydržet, zabalím Danečka do strečové antibahenní fólie a vyrazím se svým čestným prohlášením do vedlejšího kraje, postarat se o koně. Díky ti covide!!


Zelený džentlmen                                                     8

     Že už se na to opravdu vykašlu? Ano, zima je sice krásná, ale pro pastevní ustájení se stává postrachem. Schody kloužou, jízdárna klouže, koně bolí nožičky, jak je vše tvrdé a z nádrže s vodou mám kostku ledu vhodnou tak leda do obřího drinku. Plastová nádrž se na louce bez elektřiny opravdu skvěle rozmrazuje a vozit sem vodu každý den?

     To šlo minulou zimu, teď jsem ale těhotná, tak to není ten nejlepší nápad. Malá Lucinka by mi asi za kýlu nepoděkovala. My tedy ještě nevíme, zda to bude holka, ale tak nějak si to myslíme. A i když už konečně z nádrže nějakou vodu vyždímu, v kalfasech zmrzne dřív, než ji koně stačí vypít a pak mají smůlu. Bylo by to tu teď super, kdybych chovala lední medvědy nebo se chystala postavit iglú, ale pro koně? Nee. Nejsem ani schopná, dovézt tolik teplé vody, aby se chladná zředila a byla pro koně alespoň trochu přijatelná. Pro 7 koní je to nemyslitelné. Takže co? Sehnat a nainstalovat nějaký solární výhřevný systém? Nějak si to úplně neumím představit, když mám dvě stáda, každé má vodu zvlášť a navíc to potřebuju rychle. Včera bylo pozdě. Mrazy mají ještě přitvrdit a já už se i při trvajících -5 začínám topit v pocitu beznaděje. Existuje spousta vyhřívaných napáječek, ale potřebují přívod vody, elektřiny, nebo obojí. Takže zase nic. Jsem unavená. Jezdím dvakrát denně, v teplejších dnech stačí hořákem rozmrazit kohout nádrže, v chladnějších musím pod kohoutem rozdělat oheň a směřovat všechno teplo pod nádrž abych natočila jen tolik vody, kolik koně vypijí a mohla za chvíli začít nanovo. Mám štěstí, že mi Daneček tuto zimu nemarodí tolik jako ty předešlé a mohu si dovolit takto pendlovat. Není to ale udržitelný stav. Kdyby mi alespoň ty nevolnosti už chtěli dát vale. Ať dělám, co dělám, není to nic platné. Koňouši stále přijímají méně vody, než by měli. To není dobré. Pátrám dál. Přeci musí existovat něco jiného.

     Dalším nápadem jsou zaizolované vany s šuplíkem n hořící svíčky. Po propočítání nákladů na svíčky a jejich výdrže, pokud zvládneme zajistit, že je na naší větrné hůrce vítr nesfoukne, jsem se ale zhrozila. To vše krát dvě. Dvě stáda. Navíc kompletace takovéto blbosti znamená spoustu času a tím teď zrovna nikdo neoplýváme. Aha, tak také nic. Dny pokračují, mráz neslábne, nervy mám napnuté k prasknutí a ta zpropadená nádrž je tak zmrzlá, že si neulevím ani, když do ní vzteky kopnu. A pak se to stalo!! Našla jsem ho. Zelenou spásu jménem isobar. Izolovaná nádrž s plující čočkou slibující snadnou údržbu a nezámrznost i při -15. Moje vysvobození. Škoda jen, že s víkem dosáhnete objemu maximálně 180 litrů. Pro dva koníky super, ale pro pět už nic moc. Po přečtení pořizovací ceny jsem se skoro zadusila večeří a tak jsem počítač zavřela a zklamaně odložila stranou. Moje situace je zkrátka bezvýchodná. Další den byla extra veliká zima, voda došla a díky ledovce na příjezdovce nebylo možné vodu přivézt v obvyklém množství 1000 litrů. Došlo tedy nakonec opravdu na kanystry. Mám dvacetilitrové, a abych byla schopna je bezpečně zvedat z auta, donést je k výběhu a neublížit tím miminku, musela jsem je napouštět jen do poloviny. Tím jsem zase nemohla, ani při použití všech kanystrů, pokrýt celou potřebu vody všech koní. To znamená, že za pár hodin pojedu znovu. Mám sebou Nikolku, maminku a Petra. I s nimi je to ale únavná dřina. Stále je mi hodně zle a bez kapesních ohřívačů a vyhřívaných ponožek si už neumím představit život. Navíc nejsem ani trochu nadšená z toho, že mamča zas uvidí, jaká je to s tím mým koníčkem fuška. Už takhle na to nadává od mého dětství. Teď, s odstupem času, jsem ale neskutečně vděčná, že jela ten den taky. Kvůli (nebo spíš díky) tomu, že se na to nemohla dívat, mi dopomohla k penězům na dva kouzelné isobary.

     Sice musím stále řešit, jak dostat vodu ven z nádrže, ale jakmile už vodu mám, malí zelení kouzelníčci ji zachovají pro koně přitažlivou a dostupnou po celý den i při silných mrazech.  Nezastaví je ani sněhová čepice, a pokud už víka párkrát přimrzla k obvodu, tak jen tolik, že je kůň dokázal zase odrazit. Koně navíc plující čočka neskutečně baví, tím, že do ní neustále šťouchají, jí znemožňují přimrznout. V létě by zase pomocníčci měli bránit zelenání vody. Jak já už se na léto těším. Teď, přes ta bahna jsem objevila další výhodu isobaru. Nikdy nemají bláto ve vodě. Ať čvachtají okolo, jak chtějí (a že Karel umí našlapovat zvysoka), do vody se bláto nemá šanci dostat. Jeho životní cesta skončí na horním víku. Každý den, při doplňování vody jsem znovu vděčná za to, že mě moje maminka miluje a podporuje i ve chvílích, kdy si o celé situaci myslí své. Díky ní mají moje svaly možnost lenošit.


A co něco flekatého?                                                7

     Po nezdaru s Kájou (samozřejmě ho milujeme a už bychom ho nedali), jsem se naštvala. Tady končí všechny žerty. Mám čtyři koně a vzhledem k jejich potřebám ani jednoho, který by naplňoval potřeby mé. Myslím tím učit se, posouvat a občas i sobecky absolvovat vyjížďku s koněm bez zdravotních omezení či psychických problémů.

    Doma jsem nápad s dalším koněm už musela obhájit pomocí slz a citového vydírání. Zde by asi mělo zaznít další obrovské díky mé skvělé rodině, za to, že mi ještě nepořídili bílou kazajku. Tak tedy děkuji za každodenní trpělivost. Další díky patří známému, který opět nezklamal a našel mi úžasného koně. Svatozář pro bazoš! Asi po dvou měsících pročítání stále stejných inzerátů na mě vykoukl ten osudový. Paní měla jasnou představu o tom, kdo by ji měl kontaktovat se zájmem o její flekatou princeznu a to se mi líbilo. Okamžitě jsem měla pocit, že se mohu spolehnout na upřímnost a férové jednání (a zatím mě nic nepřesvědčilo o opaku). Po prvním měsíci hledání jsem rozšířila vyhledávající filtr o další kilometry, proto bylo příjemným překvapením, že se kobylka nacházela pouze 40 minut jízdy od nás. Pár dní mě trápí žaludek, ale cestu snad zvládnu. Sestřenice slíbila jet se mnou a tak domlouváme první návštěvu. Nebyli jsme ještě ani v půlce a chtěla jsem umřít. Mám jasný zánět žaludku, no ale už se tam nějak doplácáme. Zkouším si přelézt na místo spolujezdce, nechám Zuzku řídit. To je ještě horší. Je mi špatně hladové i najezené, veškerá moje síla padne na odvrácení zvracení. Jediné, po čem toužím, je postel. Chci spát. Nebo umřít. Hlavně, ať je konec.

     Musela jsem udělat nejhorší první dojem. Situace byla o to náročnější, že kobyla byla nádherná, úžasná a neskutečně klidná a vyrovnaná. Nenašla jsem jediný důvod, proč bych ji neměla chtít. Díky bohu, že pani oplývá empatií. Během doby, kdy předváděla Berrynku na lonži, dělal můj žaludek salta a při otázce, zda ji zkusím pod sedlem, jsem zezelenala. Tedy jsem s díky odmítla i přes to, že jsem si jasně uvědomovala riziko. Po flekatém koni toužím i z důvodu vidiny westernového sedla, k Berry mi ale nabídnuto její, na míru šité. Prý bombastické. Nechci o něm ani slyšet. Chci si nechat ušít svoje, nové, westernové. Paní je ale šibalka a přesvědčila mě, abych si do sedla sedla. No, to jste nezažili. Tohle úžasně pohodlné sedýlko vás okamžitě hodí do správného sedu. Absolutně bez námahy. Od této chvíle už nebylo sporu o tom, že ho musím mít. Na dokonalého koně, dokonalé sedlo. Zvládla jsem krátkou pěší procházku po okolí (abych viděla, zda odchází sama od koní v klidu-po Nejtíkových závisláckých výstupech pro mě dost podstatná věc), přesvědčila majitelku, že jsem pro Berrynku ta pravá, i když teď absolutně nepoužitelná, osoba a odjela.

     Domluvili jsme termín koupě a předkupní prohlídky. Z majitelky jsem sice měla dobrý pocit, ale ani majitel nemusí vědět o nějakém skrytém problému. Teď už jsem se jen modlila, aby prohlídka dopadla dobře a nemusela jsem od koupě ustoupit. Veterinář provádějící prohlídku mě ujistil, že není důvod koně nekoupit a pouze doporučil podsedlovku podšitou pravým beránkem kvůli něčemu u páteře (samozřejmě vím, jak se to jmenuje, jen si nemohu vzpomenout). Zkrátka jsem našla dokonalého, zdravého, klidného, nádherného koně jen pro mě, na kterém si v poklidu vyjedu do lesa ihned po zvykačce doma.

    Má to jen jeden malý háček. Ten můj rozbouřený žaludek. Ne a ne se uklidnit. On holt zánět žaludku nějakou dobu trvá. O to déle, když vůbec nejde o zánět. Ale o to, že jsem těhotná!!!


  Kája chudák                                                         6

   Byla jsem pevně rozhodnuta využít zkušební dobu s Kájou naplno, a tak jsme zkoušeli všechno možné.  Prvních pár dní jsme se ovšem pouze snažili zkoušet cokoli. Pán se odmítal hnout z místa. Ochotně vykročil pouze za kyblíkem či směrem zpět do výběhu.

      Jakmile ale náš pohyb nabral směr od koní či dokonce z kopce úplně pryč, končila veškerá sranda a Karel zapouštěl kořeny. Brzy mi došlo, že to je způsobeno celkovou neochotou ke spolupráci s lidmi a pozměnili jsme celý přístup. Nastudovala jsem si další část komunikace s koněm, přetlumočila vše holkám a těšila se na pokroky. Ty ale vůbec nestály za řeč. Pokud už se Kája k nějakému pohybu nechal přemluvit, bylo to želvím tempem a tvářil se u toho, jako bychom ho mučily. Pojala jsem podezření, že bude problém ještě někde jinde než v důvěře v člověka. Bude nejlepší nechat ho zkontrolovat, zda ho něco nebolí. Naši úžasnou chiropraktičku paní Plachou jsme měli domluvenou na následující měsíc, a tak jsme zatím z Káji nic moc nedolovaly. Nicméně před jejím příjezdem jsme zvládaly vycházky do terénu a tahání pneumatik se mu, zdá se líbí. Tvářil se jako OK, TO ZNÁM, S TÍM NEMÁM PROBLÉM. Pokud pracoval (jestli se tomu u něj tak dá vůbec říkat), déle než třicet minut, začal i zrychlovat a párkrát se dokonce zapomněl a vyhodil si.

     Při příjezdu paní Plaché jsem už byla skoro přesvědčena o tom, že zkrátka potřeboval pouze více času, než jsem očekávala. Zde opět sehrává roli má naivita. Ihned po té, co jsme před ní Karla postavily, nám byly sdělovány první osudové rány! Karel je s největší pravděpodobností po schvácení a má uražený levý kyčelní hrbol. Jako byste mě polili ledovou vodou. Ten můj úžasný chlaďásek, jenž mi má splnit další část snu a vyvézt mě na vozíku do lesa, má zákaz tahat těžká břemena a sednout si na něj smí jen opravdu lehký jezdec.  Díky úrazu kyčle pro něj není vhodný pohyb na kruhu a díky tomu nám zůstává opravdu málo věcí, které s ním můžeme provozovat. Litovaly jsme Káju a já v průběhu přijímání informací o tom, co je s ním tedy vhodné dělat a co ne, začala litovat i sama sebe. Uzavřela jsem to v sobě s tím, že je mu určitý pohyb nepříjemný, ale pokud budeme vše dělat správně, nic ho nebolí. Fajn! S tím se dá žít a až přijdu na to jak, určitě i pracovat.

     Kovář byl podobného názoru jako chiropraktička a naštěstí k tomu nic nového nepřidal. My jsme začaly probírat možnosti. Máme jen dvě. Buď Káju vrátíme a najdeme zdravého koně schopného plnit naše představy nebo si ho necháme a naučíme jeho i sebe s touto diagnózou žít. Jeho fotky dál přidáváme, je tedy jasné, jak jsme se rozhodly. Kája nám zůstal a v dnešní době tvoří super louda dvojku s Aničkou. Sžívání pro ně bylo trošku delší, vzhledem k jeho pohybovým možnostem, jeho paličatosti a pramalým zkušenostem Aničky. Je to ale holka šikovná a už ví jak na něj. Káju jsme si nechaly, dle smlouvy jsme ho zaplatily a pustily se do objevování jeho možností. Schválně kam až nás jeho hendikep ve zdraví pustí.

     Možná bychom se bývaly rozhodly jinak, kdybychom tenkrát věděly, že se nám k tomu přidá ještě muchařina. A možná taky ne! Pokud jste si lámali hlavu s tím, kam se poděla Kájova překrásná hříva nebo proč si celé léto hrál na zakuklence, muchařina je vysvětlením! To je totiž moc úžasná věc. To je koník přecitlivělý na veškerý hmyzí pohyb kolem sebe. Nedej bože, aby ho ty potvory dokonce kousaly. To je pak schopen si celé tělo doslova rozdrásat do masa o cokoli a kohokoli.  Největší roli zde hraje krmení. Kůň muchař by neměl být na vydatné pastvě, musí se vyhnout obilovinám  v příkrmech, sušenému pečivu, jablkům a tak dále… Nikdo z nás o jeho muchařině neměl sebemenší ponětí a díky tomu jsme mu vlastně nějakou dobu nevědomky přitěžovaly. Dostával oves a další nevhodné doplňky stravy. Samozřejmě se celou dobu pohyboval po našem krásném kopci s trávou po kolena. Jedno (PRO NĚJ) horší, než druhé. Již máme vše nastudované a upravili jsme mu podmínky i složení krmné dávky.

     V případě našeho Káji a jemu podobných se stává ještě důležitější uvědomělost kolemjdoucích. Kája je muchař po schvácení s omezenou možností pohybu. Pokud mi ho někdo nakrmí přes plot něčím pro něj i jen trošku nevhodným, zadělá nám na pořádný malér. Bude ho svědět celé tělo, začne ztrácet srst, otečou mu nohy, a pokud by došlo až na nejhorší- kolikové bolesti-nemám tušení, kdo tohoto 700kilového drobka s poloviční kyčlí donutí chodit a neválet se po zemi. Koně nemohou zvracet!! Vše se musí rozchodit. A jemu to moc nejde. Již jsem párkrát musela kolemjdoucím vysvětlovat, že cizí zvířata se prostě nekrmí. Pokud mohu, prosím každého, kdo toto čte, aby to vysvětlil nebo urazil ruku každému, kdo nakrmí cizí zvíře. My chceme dát (NEJEN) Karlovi důstojný důchod a ne díky lhostejnosti jiných, neskutečně pomalou smrt v křečích.


Kája                                                                         5

     Jak je vám asi všem jasné, myšlenku s chlaďáskem jsem nemohla vypudit z hlavy. Upřímně, nebýt toho prostoru, který mám k dispozici, nemohla bych si takové šílenosti vůbec dovolit.

     Znovu jsem trávila večery s kamarádem bazošem a narazila na Káju. Nádherný obrovský valach se na mě usmíval z fotek. Musel být můj! Jak je mým zvykem, nebyl za rohem. Nacházel se cca 2 hodiny od nás. Přítele jsem už vlastně ani přemlouvat nemusela, myslím, že někde mezi stěhováním koní a příjezdem Agátky se smířil s tím, že tak nějak budu mít vždy to, co chci. Nemá to se mnou chudák jednoduché. Zeptal se jen na adresu a datum. U Kájovi majitelky jsem si vydupala (ano, někdy umím být umanuté děcko) pár zkušebních měsíců, než ho zaplatím, abych měla jistotu, že nesáhnu vedle. Přeci jen, už se jedná o čtvrtého koně. Dojeli jsme si tedy pro krásného zlatohříváka. Jenže… To bych zase nebyla já, abych si nevymyslela něco, čím se mi tento  den nesmazatelně vryje do paměti. Na malém plácku před domem jsem s ním nic moc zkoušet nemohla, tak se poměrně rychle přešlo k nakládání. Zde se z obyčejného převozu stává komická (dnes už komická) historka o tom, jak nakonec všichni lítali okolo mě a Kája statečně čekal přes hodinu v přepravníku.

     Karlovi se do přepravníku nechtělo. Majitelka tam i zavedla jeho kámošku poničku, aby jako lord mohl kráčet za ní, ale nee. Karel, když si stoupne, tak stojí!! Na kyblík nešel, ani šustění sáčku nezabralo. Zkoušela jsem ho lákat všemožně. Na chvíli se i zdálo, že snad usnul. NO TO BUDE DOMA SRANDY, létalo mi hlavou. V jedné chvíli jsem trošku víc zatáhla za vodítko a v ten moment Karel zrovna hodil hlavou. Praskla karabina na vodítku a při zpětném pohybu trefila moji hlavu. Dobrý. Rána nebyla moc veliká, ale začala mi po bradě téct krev. A, moji známí už vědí! To já jdu k zemi. Jsem ten nejvíc omdlévající člověk, jakého si jen umíte představit a krev je okamžitým spouštěčem. Zařvala jsem na Lukáše a sedla si do trávy. Karla jsem nechala na půl naloženého. Neomdlévám totiž běžným způsobem, ale přidávají se mi k tomu prapodivné záchvaty. Podobné epileptickým. Lékaři mi z tohoto důvodu doporučili NEOMDLÉVÁT. Mám se tomu snažit za každou cenu vyhnout. Mhm!! Ono to tak asi jde.

     Ležím v trávě a Luky už mi něčím patlá po tváři. Jsem celkem v pohodě, dokud nevolá známému saniťákovi, co že má jako dělat, když se mi toto stalo a kam že máme jet na šití. Cože? Šití? Chybí mi půl obličeje? No, tak touto informací končím. Točí se se mnou celý svět, v uších mi hučí a je mi na zvracení. Přesně vím, jak se cítí Alex v Madagaskaru po střelení uspávačkou. Jednoduché by bylo prostě omdlít. To se pak vždy vzbudím a nevím o ničem. Je mi fajn. Pokud ale lékaři řeknou, že bych se také jednou vzbudit nemusela, raději volím těžší cestu, vleže na zádech opírám nohy do výšky o strom a snažím se to rozdýchat. Luky s Karlovou majitelkou usoudili, že to přežiju a šli se věnovat Kájovi. Světe div se! Vzbudil se, stačilo mírné podpoření lonžkou přes zadel a už je uvnitř. Vrrr, šmejd jeden. Mě začíná být lépe, ale pocit na zvracení přetrvává. Klopýtám si na záchod ulevit, dostávám za krk mokrou utěrku a na chvíli se ještě vracím na své místo pod stromem. Zkusíme čokoládu na odvrácení závratě. Na to by fungovala, ale zase se to nelíbí žaludku. Volám mamince, že si to své dítě vyzvednu později, protože se opět válím po zemi a cesta ještě potrvá. Naštěstí mi nemůže vynadat, když jsem na umření a asi si už taky zvykla, že se mnou je život kříž. Jsem stavěná na jakoukoli krizovou situaci, ale pokud se někdo zraníte, je mi líto, pomozte si sami.

     Zranění nakonec nebylo vůbec vážné, jen to hned nebylo přes krev poznat. Stačila větší náplast. Mám ale dodnes malinkou jizvičku ve tvaru C. To se mi jako ten kůň chtěl anglicky podepsat? Když jsme Káju dostali domů na kopec, byla jsem už jen unavená. Vyzvedla jsem si Nikolku, aby se mnou pro jistotu zůstala přes koňskou seznamovačku, protože Luky musel vrátit přepravník. Ta holka je zlatá a myslím, že kdybych ji zavolala o půlnoci s prosbou o záchranu, zeptá se mě jen, kam má dorazit. Kája do stáda nezapadl ihned, trvalo mu to pár dalších měsíců. Ale je to vrchní kvičálek, takže se k němu koně ani moc neodvažovali chodit. Důležité je, že mám koně, jenž má být spolehlivý v tahu a je schopen nést lehčího jezdce. Alespoň jsem si to myslela…


Co na toho koně dáme??                                        4

     S každým pořízením nového koníka přijde i tato otázka. Co na toho koně dáme? My jsme chtěli s Agi nejen jezdit, ale i tahat.

     Začala jsem tedy shánět informace o tom, jak jí, co nejjemněji, vysvětlit základy tahu a jaké vybavení k tomu vůbec budeme potřebovat. Pro úplný začátek jsme si vystačili s obřišníkem a párem lonžek. Na to, aby pochopila, že člověk může kráčet také za ní a ne pouze vedle, žádné složitosti nepotřebujeme. Dostala obřišník, k ohlávce jsme připojili dvě dlouhá vodítka a s pomocí vodiče jsme ji vzali ven na provizorních dlouhých opratích.

      Byla vzorná a popravdě jsem ji tam vzadu vůbec nezajímala. Jako další krok jsem zvolila chůzi proti tlaku. Učíme koníky, že pro zbavení se tlaku, je potřeba mu nějakým způsobem ustoupit. V případě tahu ale potřebujeme, aby zabrala proti tlaku. To bylo ale až na druhém místě, nejdřív bylo potřeba sehnat něco, v čem bude vůbec moci tahat. Chomout jsem prozatím zavrhla, i když do budoucna ho shledávám jako nejlepší variantu. Teď chci ale něco, co půjde ještě nějak využít i po přesvalení Agáty. Vybrala jsem proto na internetu klasický levný nylonový postroj ve velikosti pony. No, levný. Spíš nejlevnější možný pro chvilkové použití. I tak byl ale drahý. Až bude Agi ,,hotová,, necháme jí ušít všechno na míru a bude klid.

      Postroj jsme tedy koupili, nastavili, naházeli na Agátku a Nikolka s ní chodila po kopci sem a tam, aby si na postroj v klidu zvykla. Žádný problém. Vůbec nic jí nevadí. Pokud jí nedáte udidlo. To není její šálek kávy. Na druhou stranu má ale každé zvykání si na novou věc ohromnou výhodu…Agátka zapomene na svůj ninja původ a seká latinu, aby se nás brzy zbavila. To koně totiž také učíme, že se nepříjemnosti zbaví pouze setrváním v klidu. Další den jsme poprvé ,,zapřáhli,, a šli ven. Ony se jí ty novoty přece jen lépe tolerují v tom krásném lesíku nežli na kopci, kde je stále spousta prostoru pro vymýšlení blbin. Dnes se chceme posunout někam dál. Vše probíhá v klidu.Agi moji přítomnost za svou zadnicí ani trochu neřeší. Simuluji tedy zátěž a při každém rozcházení se, se malinko pověsím do postraněk které držím v rukou. Napoprvé hodí očkem po Nikolce, ale po utvrzení ANO JDEME, zabere a táhne si mě sebou. Již od úplného začátku doprovázíme zastavování a zatáčení patřičnými slovními povely. Snáze a úplně nenásilně se jí to spojí dohromady. Je zkrátka úžasná. Jakmile se jí člověk věnuje a vymyslí nějaké zábavné vyžití, užijí si chvilky s ní všichni okolo. Jen se nesmí nudit. Tak nějak to bude asi se všemi dětmi.

     Nás kdyby někdo viděl (a kolikrát určitě viděl), klepal by si doteď jistě na čelo. Uznejte, že potkat koně, zapřaženého ,,na prázdno,, a za ním dvě slečny, jak táhnou na řetězu chrastící pneumatiku s pet lahvemi, se nedaří každý den. Dále totiž potřebujeme Agi vysvětlit, že jakýkoli náklad, dělá randál. Bereme pet lahve, řetězy, pneumatiku, šustivé sáčky a vydáváme se na další procházku. Agoušek táhne samozřejmě zase pouze moji maličkost, přidáváme ale s Nikolkou šustění, bouchání, dupání a vše možné, co nás jen napadne. Nejhorší je ale zvuk po betonu tažené pneumatiky. Ten po chvíli vadí i nám. Během třetího pokusu nás klisna vzala na milost. Táhne si gumu sama. Pouze praskající klacky je třeba doladit. Ty nám zatím ještě vždy zařídí prudké vystřelení kupředu. Během pátrání po informacích se mi podařilo vypátrat krásný malý lehký vozíček. Tak akorát za Agátku. Luky ho sice bude muset skoro celý předělat, ale nechat ho tam nemůžu. Že váháte! Jistě, že už ho mám doma. A ještě něco, se mi podařilo zjistit. Ono se přeci nejlépe učí tahat koníka pomocí koníka druhého. Co ale dělat, pokud žádný náš kůň tahat neumí? Já vím! Chlaďáska ještě nemám…


Agi Balboa                                                                 3

Plán do budoucna pro Agouše byl jasný - být plnohodnotným parťákem na vyjížďky a ještě později super učitelem pro menší děti. Ale jak už jsem zmínila dřív, přivezla jsem si mladičké stvoření. A toto stvoření s upřímnou radostí házelo bobek na moje plány.

Jelikož jsme měli hotový zatím jen noční výběh, trávili v něm koně převážně celý den. A ano, uznávám, moc zábavy se tam provozovat nedalo. Jsme ale parta odvážná a veselá, pouštěli jsme je tedy do nehotového jarního výběhu vždy, kdykoli jsme byli přítomni. Nehotový jarní výběh znamená nejvyšší pásku přibližně  v úrovni pasu. Barunka je ale moc dáma na zvedání nožiček výš než nad čtyřlístky a co by jako měl Nejtík hledat za štěstí přes plot od Barunky že?! Nízké oplocení nám tedy nevadilo. Do dneška! JEEEE, NAZDÁÁÁÁR , přísahám, že zvolala Agáta a už jí vlasy vlají na tom super neoploceném rozlehlém kopci. Nikam daleko se nevydala, tak jsme se s ní také zasmáli a transportovali ji bezpečně zpět do výběhu. I na osmý pokus tam však setrvala pouze pár vteřin. Tím si podepsala ortel vězně a byla odklizena do nočního výběhu. Holt má smolíčka a bude muset počkat, dokud na její počest nezvedneme pásky k nebesům.

   Při některých svých dalších skokových úspěších, kdykoli se jí podařilo proklouznout nám při vyvádění jiného koně, sebou brávala i Nejtíka, který to bral jako náramnou zábavu, dokud mu nedošlo, jak obří chyby se dopustil a snažil se nacpat k Barunce zpátky. Najednou neměl problém prorvat vlastním tělem pásku pod proudem, protože v tomto případě jde přeci o život. Není možno počkat, dokud mu některá z přítomných ufuněných dam otevře branku. Toliko k jeho oddanosti kobyle. A věřte, že ta oddanost sahá o hodně dál než by se zdálo možné. Nicméně pokud jsme ji zrovna nelovili mimo bezpečí plotů a nebo nepoňoukala ostatní koňouchy k akci, byla Agátka opravdu slušný a vyrovnaný koník. Jenže…ta zpropadená puberta se přeci musí občas ozvat, aby ten život nejel tak v poklidu. To dá rozum.

     Agi je, krom jiného,  výjimečná také v tom, že dokáže z módu my little ponny, během pár vteřin bez nejmenšího náznaku přepnout na mustanga prchajícího před kulometnou palbou. Tato schopnost se stává o to nebezpečnější, pokud o ní nemáte ani tušení. Danečka mi několikrát dovezla až k Čertovu kameni, není tedy důvod jí nedůvěřovat. Posadím na ní Elišku, která je tu poprvé a vyrážíme směr les. Paráda, slunce svítí, koně se chovají vzorně, nikde žádný problém. Najednou zaslechnu podivný zvuk znějící jako Agino jméno, křičené skrz  knedlík v krku. Otočím se a už vidím jen Elišku ladně doskakující na zem, krásně na obě nohy. Teď mám knedlík v krku já. Na mé dotazy je odpovězeno, že je celá. Skáču tedy k Agátě, uklidním ji, přemluvím Nikolku aby na ni rychle vyskočila, nechceme přeci, aby si taková vítězství zažila, uděláme pár kroků, sundáme Nikolku a zase zpátky k Elišce. Plácáme ji po ramenou, zvládla to bravurně, sice ji šokem proklouzlo pár slz, ale je moc statečná. Navíc by každá z nás za ,,pouze takové,, pády, dala cokoli. Já třikrát poděkuji vyšší moci, protože vidět své holky padat z koní je moje největší noční můra. To bych byla vždy nejraději na jejich místě. Z Agátky je pro změnu andílek nebeský, Elinka tvrdí, že můžeme pokračovat, a tak si zbytek vycházky užijeme v poklidu.

     Už víme, že Agátce zas nemůžeme věřit tak úplně všechno a jsme obrněny obezřetností. Nic naplat. Nikolka si vykračuje pod lesem,s darebnicí na vodítku, a najedou, stojí Agi na zadních a předvádí Rockyho Balbou zamlada. Nikolka chudák nestihla ani nic a ještě ten večer jí zdobí barevný monokl. Já toho koně zabim. Další den zas pro změnu trefí zadním kopytem Andulku do čela. On by člověk normálně řekl, no jo, ohnala se po mouše, to se prostě stává. Copak to ale můžeme říct i teď? Nene, Agi si vede podrobné záznamy svých úlovků. Naskakuje mi husí kůže. Jsem na řadě…


Zlato? Bez poníka nejedu                                      2

Stejně jako poprvé s Barunkou, rozjela jsem tuto metodu na přítele znovu, tentokrát kvůli poníkovi. Díky bohu, že mě moji blízcí tak zbožňují. Nebo na mě možná nemají nervy! Jaký je v tom rozdíl? Nepodstatný!  

   

Jelikož jsem matkou malého kluka, tak musela přijít chvíle, kdy mi dojde, že nemám tu drobotinu na kom vozit. Daneček nemá problém s výškou Barunky, jenže...... . Co kdyby se náhodou některé z dětí, které sem přijdou, bálo vlézt na toho velikého koně? Měla bych se zamyslet. Jasně! Potřebuju něco menšího. Ale zas to nesmí být malé moc. Naštěstí je Nikolka lehounká, takže můžu jít s výškou koníka pod 140 cm. Pokud najdu nějakého robustnějšího, můžu si dovolit třeba i 130cm. V této fázi nastoupil kámoš bazoš a několikrát denně po několik dní byl bombardován žádostí o nádherného, hodňoučkého, stotřiceticentimetrového koníka. Mé žádosti byly vyslyšeny a našla jsem klisnu.

   Sice byla mladá a neměla za sebou nic, pokud nepočítám bezstarostné dětství, ale byla nádherná. Ne! Mně opravdu nevadí, že hledám něco úplně jiného a jednoho janka nevycválaného už doma mám. Je krásná! Takže .....  Zlato? Bez poníka dál nejedu. Podruhé zasypávám přítele důkazy o nemožnosti fungování našeho Mezisupího blázince bez dalšího koníka, tentokrát ale malého pinďátka se kterým přece ani nemohou přijít problémy. Strkám mu fotky Agátky pod nos a přesvědčuji nás oba, že tato roztomilost přinese jen radost. Že už jsem dávno s majitelkou domluvená na ročním zkušebním pronájmu bylo moje eso v rukávu. Toto se přeci nedá odmítnout. Ok! Jedeme se na ní podívat. Pro mě jen formalita, jsem rozhodnutá, ale majitelka si to žádá, je tedy nutno vyhovět. 

   To úžasné stvoření s plecemi šířky záložky do knížky mě přivítalo s výrazem OLALA KONEČNĚ MI ZASE PŘIVEDLI NĚKOHO PRO ZÁBAVU. Okamžitě mi začala připomínat Nejtíka,to mě zároveň dojímalo i děsilo. Po vyluxování obou mých kapes přešla do módu ABSOLUTNĚ MĚ NEZAJÍMÁŠ až do chvíle, kdy jsem ji k sobě začala lákat, to už zase bylo něco pro ni AHA TAK TY NEBUDEŠ JEN NA MLSKY, Z TEBE KÁPNE I NĚJAKÁ SRANDA. Chodila za mnou jako pejsek, majitelka zřejmě ocenila mou výdrž a Agátku nám přislíbila.

   Začátek převozu šel jako po másle. Vzala jsem Agátku, namířila do přepravníku a než jsem se stihla rozkoukat, stála jsem po jejím boku uvnitř. Krásná práce. A TÍM TOHO BYLO DOST, rozhodla se Agi a stále dokola využívala nemožnosti dát přední zábranu níž. Stále se snažila podlézt, dokud jsem jí nezkrátila vodítko na takovou délku, která jí to zatrhla. FAJN VEZMU TO HOREM,  napadlo jí a už čumákuje z přepravníku postranním okénkem s předními nožkami na zábraně. Aha, tak takhle taky ne, Znovu jsem vysvětlila zásady bezpečného cestování, vyměnila jí ohlávku kterou zvládla jedním pohybem rozervat a rychle jsme vyjeli. Snad bude po cestě klid. Byl! Ale až po pár kilometrech, ze začátku řvala tak bolestně až jsme se v dodávce krčili před pohledy kolemjdoucích. Jsme tyrani! 

   Při vykládání jsem měla nejhodnějšího koníka na světě a totéž platilo i při seznamovačce s Barunkou a Nejtíkem přes ohradu. Ona je vlastně vážně hodná a žádné problémy nebudou.

Bože, kdy já přestanu být taková naivka? O Agátčině pravém háku příště...


Zlato? S jedním koněm je to nanic                        1

Asi nějak takhle to poprvé zaznělo nahlas. Každý koňák to jistě někdy zažil, ona to je totiž pravda. Ať už se to našim blízkým líbí nebo ne. Navíc je to nezákonné, takže zlato, s jedním koněm je to nanic. 

     Už jsem měla Nejtíka a samozřejmě jsem pečovala i o jeho psychické zdraví, což se špatně dělá,  pokud má plnokrevník prostor 40x40 metrů a jako společnost kůzle. Nedalo se nic dělat, potřebovala jsem koně. S Nejtíkem jsem to neměla vůbec jednoduché, stejně jako on se mnou a proto jsem byla pevně přesvědčená, neudělat stejnou chybu podruhé. Hledala jsem tedy staršího klidného koně vhodného na ježdění ihned poté, co si ho přivezu. Žádného blázínka hříběcího. Padla mi do oka kobyla českého teplokrevníka a nemohla jsem ji vypudit z hlavy. A věřte ,že jsem se snažila. Ona to totiž byla kobyla 18ti letá a s trvalým pobytem v Uherském Hradišti. Stále jsem se k ní vracela a něco mi říkalo (to něco, mi to říkalo i u Nejta) ,že je to ona. Ta,  jenž mě spasí a vezme mě konečně do lesa beze strachu o vlastní život. Vyměnila jsem si tedy s majitelkou pár správ a měla to štěstí, že si vybrala mě. Jenže... Zlato??  Víš, ona ta kobyla není tak úplně blízko, ale je to ona. Určitě je to ona. Chápejte, já tam pro ni sama prostě nedojedu. Takže dělám smutné oči a obecně se tvářím, že bez kobyly z Hradiště jsou mé dny zkrátka sečteny. Měla jsem štěstí podruhé, přítel se rozhodl nenechat mě zemřít a upsal se na celodenní cestu. 

     Vyjeli jsme samozřejmě brzy ráno, aby se koně po příjezdu ještě stačili seznámit ve výběhu před tím, než je odvedu domů do stáje. Cesta mi utíkala pomalu, těšila jsem se. Upřímně jsem se i modlila za to, že zrovna nedělám další mega krok vedle a opravdu si jedu pro toho správného koně. Dorazili jsme na místo a vše šlo jak po másle. Barunka se mnou měla odjet na nájemní smlouvu, kterou jsem měla již z domova prostudovanou, tak jsem ji jen podepsala a uklidila do auta očkovací průkaz. Někdy mezi tím majitelka neslyšně vplula i s Barunkou do přepravníku a já viděla už jen zavírání dveří. No, klidná by opravdu byla. Loučení bylo rychlé, paní je totiž stejný hrdina jako já a leskly se jí slzy v očích. Slíbila jsem vše možné i nemožné pro luxusní dožití svěřenkyně a odporoučela se na pětihodinovou cestu domů. Zaplavil mě klid, pochybnosti byli pryč. Udělala jsem správně. Klid mi vydržel před Prahu.

     Kdesi před hlavním městem, při kontrole Barunčina stavu, mi bylo oznámeno, že máme prázdné kolo u přepravníku. Ne, vůbec jsem nezačínala panikařit, že to domů za světla nestihneme, že povedu koně divočinou Prahy po kopytě až někam do pryč, kde nám laskavě kolo dofouknou. Naštěstí jsem panikařila jen já. K benzínce jsme samozřejmě bez potíží dojeli a můj chlap neštěstí zažehnal. Chvíli polemizoval nad tím, zda má ještě dotankovat, nebo to dodávka domů dá. Můj názor zněl jasně! Dotankovat! Na žádné mrzutosti nemám náladu a čas už vůbec ne!! Při výjezdu z Krušovic zasáhl osud. Lukáš nenatankoval a poslední kopec jsme vyjeli a sjeli silou vůle. S benzínou na dohled jsme dojeli!! Ovládla jsem se a nezaškrtila ho. Místo toho jsem si zalezla do přepravníku a čekala, až zavolá kamaráda na pomoc. Z nějakého důvodu nám nepřivezl naftu, ale odtáhl svým  autíčkem naši dodávku spolu s šestisetkilovou Barčou v přepravníku až k čerpacímu stojanu. 

     K Nejtíkovi domů to byl už jen kousek a k mé úlevě se nám do cesty už nic nestavělo. Hned po vypuštění koní k sobě byla správnost mého rozhodnutí patrná i všem okolo. Pustili se bok po boku na jakousi synchronizovanou plavbu výběhem a v tu chvíli se zdálo, že jsou pro sebe stvořeni. Tato jejich vzájemná náklonnost mi ale také v budoucnu přivodila pár mírných infarktů. O tom ale zase někdy jindy...